Golfista: křižák, poutník či nomád?

(Doba čtení: 3,5 min)

Lidstvo je prapodivná množina a jak říká starý vtip o planetách, jednou ten náš mejdan skončí.

Ptá se na meziplanetární konferenci Jupiter Venuše: „Prosím Tě, proč je Země dnes tak zamlklá a straní se nás?“ A Venuše, s úsměvem, odpovídá: „Ále, chytla nepěknou nemoc, homo sapiens. Jen ji nech, já to měla také, tak vím, že ji to brzy přejde!“

Lidé své dějiny často popisují z důsledků a nikoliv z příčin. Hovoříme o válkách, podpisech transkontinentálních smluv, zakládání států, ale základní příčinou našeho rozvoje je podnebí. Jste zastánci změny podnebí nebo byste raději zakonzervovali stávající přírodní podmínky, které znáte? Já osobně podporuji změnu, neb bez ní by Sahara byla rajsky plodnou plochou. A nebýt změny klimatu, nevznikly by na úsvitu nám známých dějin staré civilizace, jejichž pokračováním jsme my sami.

Vím však celkem jistě, že stávající vládnoucí pyramidion lidské rasy, náš benbenet, odtržený od reality a řídící úsilí ostatních z výšky, ze které náš pohyb navozuje dojem píďání, pinožení či pachtění za nesplnitelnými sny, ví přesně, o čem je řeč, ale nikdy nám to neřekne upřímně: lidé se dávají do pohybu kvůli životním podmínkám (rozuměj: přírodním, sociálním a ekonomickým), které v jejich stávající zemi přestaly být přijatelné. A tak se naše globální elity, které tento pohyb řídí, rozhodly s úsměvem obětovat některé regiony, v nichž své zájmy mohou utlumit.

Ostatně s obětováním je to také zajímavé. Ani české, ani anglické sacrifice, nesděluje informaci o nesmyslném mrhání nějaké hodnoty, naopak. Latinská slova sacer a facere mají jasný význam: učinit svatým, posvětit. Obětováváme-li cokoliv, mělo by se to stát hodnotnějším, světějším. Bez úmyslu prospět to pak není oběť, ale plýtvání a nejčastěji marnivost.

Na počátku to tak muselo být i s golfem. Lučištníci, kteří hráli golf místo, aby cvičili své vojenské dovednosti (chlapci povinně od 12 let!) způsobili zákaz golfu rozhodnutím krále Jakuba II (James II), který parlamentním výnosem ze dne 6. března 1457 ustavil, že golf mohli hrát jen privilegovaní. Zvláštní, že? Na oltář své vlasti položil Jakub II. spokojenost svých poddaných, svého zboží.

Moc se mu to nevyplatilo, i když tento prastarý zákaz zopakovali v letech 1471 a 1491 a vydržel až do roku 1744. Pak teprve vznikly nové kluby a hra byla upravena pro moderní dobu. Hrát golf v jiném hrabství? Proč? Ó, ano, The Open, ale to je jiná story.

Nejinak golfoví závisláci, kteří jsme s golfem začali o více jak dvě století později, jsme všichni byli zprvu loajální a měli svá herní práva jen a jen ve svém domovském klubu. S dobou rychle postupující, jsme však pojali potřebu si zahrát více hřišť a tak my, sexistická prasátečka, přirovnáváme hru na novém hřišti k líbezným chvilkám s dosud neznámou dámou (celkem rád bych si přečetl, jaký mají na tuto rovinu názor dámy). Pravdou však zůstane, že svému klubu jsme bývali věrni až za hrob.
Později, s příchodem nových možností a snazším cestováním, se hra na cizích hřištích stala společensky přijatelná a vyvolala potřebu nové nabídky. Zrodili se hráči, kteří svou atavistickou potřebu chtěli uspokojovat a na jiná než domovská hřiště, začali cestovat.

Můžeme tak podle charakteristik jednotlivých skupin popsat hráče těchto skupin:

Nomádi

Jsou to hráči kočovní a potulní. Jejich první skupina se dělí se na lovce a na sběrače, kočující individuálně mezi různými loveckými revíry. Většina z nich tak činí v souladu se svými potřebami a po ulovení kořisti (umístění na bedně nebo po zářezu: tam jsem taky hrál) se vrací do domovského doupěte. Na své nomádství jsou hrdí a v cizích revírech bývají vítáni.

Další skupinou jsou kočovní honáci. Mají své stádečko (hráčů), které pasou a podle jeho velikosti jej pohánějí od jedné pastviny (hřiště) na druhou v různě velikých formacích. Tento druh nomádů je organizovaný a jeho ovečky jsou zpravidla dosti poslušné: předem uhradí poplatek za pobyt na nových pastvinách, ale své cow-boye jen výjimečně mají za své vůdce a jejich hruď se z příslušnosti k dané honácké společnosti neklene nijak významně. Žádné pastviny nepatří ani jim, ani honákům, takže jejich obliba na různých pastvinách je pod rozlišovací schopností autora tohoto textu.

Zvláštní podskupinou jsou potulní obchodníci, jejichž životním krédem je cestování za zákazníky s cílem uzavřít s nimi dobrej byznys. Tito se rekrutují ze všech demografických skupin obyvatel, přičemž elitou je každá skupina sama o sobě. A podle Teorie elit, kdy elita věří jen elitě, je zjevné, že se na pastvinách a v loveckých revírech setkávají se svými. Skupina tato, prvoplánově soustředěná na obchod, je bez velkého zájmu na pastvinách viděna nepříliš často.

Křižáci

Původní příslušníci byli původu šlechtického, nobilita, nebo jim byl udělen titul rytíř za vojenské zásluhy. Jim pomáhali lidé selského původu, pasanti, a ještě níže na žebříčku byli služební lidé, serfové.

Dalo by se říci, že křižáci jsou hráči s přesvědčením, že svatá pastvina patří jen jim a všechny laně v kterémkoli jimi navštíveném loveckém revíru jsou jen jejich. Zpravidla jsou obdobně movití jako středověká šlechta a vystoupí-li z brnění značky Ferrari, Lamborghini či obyčejného Porsche, dají své rytířské způsoby na odiv, zpravidla však jen strakatou výstrojí, lenivou chůzí a hlasitým smíchem na terase. Své okolí skenují přes okraj sklenice s dobrým pitím (nelze jim upřít vnímavost: tuto schopnost se naučili od žen) a povzneseně odpovídají na otázky všech, zejména však pasantů a serfů, kterým se ovšem přitom ani nepodívají do očí.

Zajímavou podskupinou křižáků jsou zástupci pasantů a serfů, kteří často v jiných revírech a na cizích, též svatých pastvinách, dohánějí movitost svých vzorů s obstarožním, ale naleštěným BMW nebo Jaguárem, jejich doprovod má přes ruku kabelku s nápisem Luis Vuiton (nepochybujte, že vím, jak se správně píše jméno L. V. Malletiera) a podivné obrovské Omegy na úzkém zápěstí.

Celkově jsou křižáci nepříliš vítanou skupinou hráčů, často je radost z jejich příchodu podněcována majiteli pastviny, poněvadž se s chováním příchozího identifikují a rádi by jej někde jinde, v bohatších revírech s dlouhonohými laněmi, napodobili. Výjimečně se mezi nimi nachází skupina Lancelotů, kteří jsou sice poněkud bojácní, ale mravů vybraných a čistých.

Jeronýmové

Konečně někdo, kdo má rád své prostředí a nepotřebuje k tomu jít na zkušenou do světa. V souladu s učením svatého Jeronýma jsou jemu podobní hráči usedlí, svému klubu věrní, jsa opravdovou, leč extinkcí ohroženou, skupinou. Odznaky svého klubu vyznávají věrně a neochvějně. Prostou početní převahou dříve vítězili nad nomády, ale časy se mění.

Konzervativní jeroným se leká každé změny. Nové bankry na mé pastvině? Ne! Nová závlaha nebo hnojení nebo stroj? Proč? Je třeba? Ne! A vůbec nejhorší: noví lidé na recepci? Nebo dokonce noví majitelé? Hrůza! Ne!

Jeroným realistický si na změny zvyká těžko, ale lov, sběr a pastvu upřednostňuje před řešením problémů, na které prakticky žádný vliv nemá. Hraje v zimě, v létě, nad ránem nebo dohrává za tmy. Je zpravidla milý, vstřícný a přátelský a hlavně je oddaný. Svému klubu, svému pastýři či vrchnímu náhončímu, jako pes, který se naučil pachy pravidelně přicházejících.

Jeronýmové jsou celkově solí našich golfových pastvin a revírů a stojí na nich naše přítomnost. Přijedou-li s pocitem poutníka do cizí honitby, bývají vděční a laskaví a srdečně a bez postranních potřeb zvou k návštěvě svých rodných luk a jako dávní poutníci jsou na dobrých pastvinách uctěni a přátelsky přijati.

Poutníci

Ano, časy se mění a poutníci přicházejí stále častěji. Poutnictví je potřebou duchovní útěchy lidem spirituálním. Těm, kteří si uvědomují, že naše Země, dočasné bydliště všech lidí, má konečný interval všech materiálních charakteristik. Poutníci si pro své poutě vybírají pastviny libé v ohledu materiálním i lidském, duchovním, který nemá hranic.

Sebekrásnější hřiště se lhostejnou recepční a záludným, zákeřným a potměšilým (loudit bude, zatím však číhajíc za keřem si potmě své vystoupení k haně poutníka vyšívá) maršalem vícekrát nenavštíví. Poutník je totiž prost potřeb nomáda i křižáka, kteří pod záminkou různou své potřeby uspokojují.

Poutníci své poutě připravují. Jsou mezi nimi tací, kteří svou askezi prokazují, jiní, kteří to za svou povinnost považují, jeden na cestě do Compostelly, druhý do Mekky. Nesuďme však jejich pastýře a jiné Überhirty a hleďme jen na důležitost tuto:

Revíry a pastviny rozličné, hřiště linksová i parklandová, skotská či rovníková, vše je všech a jen poutník opravdový je jeronýmův soudruh, osoba blízká, duchovně spřízněná, uvědomující si konečnost Země a nekonečnost Vesmíru.

© GOLFER

« dalsze aktualności z kategorii: Články

« powrót do listy aktualności